Jdi na obsah Jdi na menu

Příběhy z lomnického betléma

 
Jsem muž, jmenuji se František a je mi 84 let. Narodil jsem se v malé vesničce na Vysočině v zemědělské rodině. Mám základní vzdělání. Od svého mládí jsem pracoval s rodiči a sourozenci v zemědělství. Po válce jsem se oženil a společně s manželkou se přestěhoval do pohraniční, kde jsme soukromě hospodařili, později jsme pracovali na státním statku. Zde se nám narodili 3 synové. V šedesátých letech jsem koupil rodinný domek a přestěhoval se s rodinou do Bělče, kde bydlím dodnes. Po přestěhování jsem pracoval v zemědělském družstvě a poslední roky před důchodem pak v papírně. Největší radost mám ze své rodiny. Do dnešní doby nejraději pracuji okolo drobného zvířectva, zahrady a pole. Když se práce daří je to moje další velká radost.

 
Jmenuji se Hanička. Bydlím v malé obci Zhoř “v hospodě”. Mám 3 starší bratry. Chodím do první třídy v Lomnici. Do školy se mnou ze Zhoře jezdí ještě devět kluků, takže mám hodně “opatrovníků”. Chození do školy mě velmi baví. Každý den děláme s mamkou úkoly. Nejraději ve škole i doma maluji. Máme doma kocoura Ťapa, se kterým si často hraji. Mám se fajn.
 
Jsem svobodná žena, říct mladá se už dávno neodvažuji, která svým věkem lehce přes čtyřicet patří mezi střední generaci. Jmenuji se Marie a jsem za toto jméno vděčná i proto, že si při jeho vyslovení mohu vždycky znovu připomenout “jsi Bohem milovaná”. Od svého narození žiji na vesnici a už více než polovinu života společně jenom se svojí maminkou. Mezi ty nejbližší patří můj bratr a jeho rodina. Živím se tím, co mne naučila ekonomka, tedy počítáním a rozdělováním Má dáti – Dal. Možná pro někoho hodně nezáživná práce, ale mě to celkem baví. A co mi dělá v životě největší radost? Když mohu třeba i maličkostí někoho povzbudit, posílit, potěšit, protože tím dávám nejenom jemu, ale stejně tak i sobě.

 
Jsem obyčejná žena, je mi 72 let, pocházím z Ochoze. Žiji v Lomnici v samostatné domácnosti s milou rodinou svého syna.

Největší radostí pro mne je zdraví celé rodiny a kytky jak v zahrádce, tak za okny.

 
Moje jméno je Matěj a mám 8 roků. Bydlím ve Strhařích. Chodím do 3. třídy se svým bratrem Honzíkem. Ještě mám starší sestru Káťu. Mám rád svoje rodiče. Rád chodím do školy, rád plavu a recituji. Ale nejvíc mám rád Vánoce, protože jsme u stromečku a zpíváme koledy.

 
Můj příběh je prostý, jako tisíce jiných. Přesto jsem však prožila něco neobvyklého. Jmenuji se Alena, je mi 27 let, pocházím z Lomnice, kde žiji se svými rodiči i s manželem dosud. Svá dětská léta jsem prožila spolu se svými staršími sourozenci bezstarostně a radostně. Pak přišlo období studií, které přineslo šťastné i smutné chvilky, jak to tak u mladých lidí bývá. V této době se stala ona tragická událost, kterou jsem dle sdělení lékařů přežila jenom zázrakem. Modlitby kamarádů, prosby rodičů a sourozenců dobrý Bůh vyslyšel a vrátil mě zpět do života. Již po roce jsem se mohla vrátit ke studiu a splnit si tak svůj sen stát se učitelkou. Práci učitelky vnímám jako poslání, práce s dětmi mně přináší radost a uspokojení. Po dosažení tohoto cíle jsem však zjistila, že to není vše, co do života očekávám. To největší štěstí mne potkalo nedávno, kdy jsem od Boha dostala dar největší. Narodila se mně zdravá a krásná holčička, kterou zanedlouho přinesu ke svatému křtu, aby se i ona stala Božím dítětem. Je pro mne tím nejkrásnějším vánočním dárkem.

 
Tato postavička se jmenuje Jaruška a je to moje babička. Je jí 58 let a žije v malé vesničce poblíž Lomnice. Dnes už je v důchodu, ale práce byla, je a vždy bude jejím koníčkem. Má manžela, 3 děti a 5 vnoučat. Největší radost jí v životě dělá péče o její nejbližší, když jsme všichni spolu pohromadě a chováme se k sobě hezky. Je k nám všem hodná, obětavá a spravedlivá.

Protože má vždy spoustu elánu, říkám jí, že je to prostě moje “čupr” babička.
 
  
Jsem milá Anička, je mi 20 let, pocházím z Brna a teď bydlím v Lomnici. Moje rodina je milá, jsem paní učitelka a mám ráda koně.
 

  
Jmenuji se Marie a je mi 69 let. Jsem rodačka z Lomnice, ale žiji v Synalově. Moje rodina jsou manžel Jaroslav, synové Rostislav, Lubomír a Martin. Užívám si zaslouženého důchodu. Největší radost mám v přítomnosti svých nejbližších, zejména pak svých vnoučat.
  
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se před 32 lety v Ostravě. Dlouho jsem tam ale nepobyla, páč ináč su Valach jak řemeň. Dnes žiju pod Sýkořem v domečku nad rybníkem s nejbáječnějším mužem na světě. Živím se prostou manuální prací u počítače. Největší radost mi působí, když mají lidé radost. A pak taky, když si na sebe udělají čas jen tak.
 

  
Jsem malá holčička Julinka, která dělá radost svým rodičům už druhé Vánoce. Se svými rodiči prozatím bydlím u babičky a dědečka v Lomnici. Je nás doma hodně, ale zažijeme o to více radosti a smíchu. Nejšťastnější jsem, když mohu dělat vše, co dělají dospělí. 
  
  
Jmenuji se Faina, je mi 61 let, pocházím ze St. Pětěrburgu. Byla jsem jediné dítě v celkem dobře situované rodině. Vystudovala jsem biologii, asi v 25 letech jsem se vdala a měla syna. Později jsem se rozvedla a pracovala v Itálii. Studovala jsem léky proti rakovině. Asi před 10 lety jsem rakovinou onemocněla, ale vyléčila jsem se. Byla jsem znovu šťastná. Bohužel mi doma v Rusku onemocněl 23letý syn. Spolu se snachou Annou se mi syna podařilo dostat do Milánské nemocnice, ale už se ho nepodařilo zachránit.

Asi 5 let po té, to už jsem pracovala v Národním protirakovinovém centrum v Singapuru, jsem onemocněla znovu.

Dnes bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomohli dostat se zpět do Milána a alespoň se částečně uzdravit a prožít dvě krásná léta znovu v Itálii. Děkuji moc Bohu za svůj život a za vše krásné, co jsem mohla prožít.

(Faina ve středu 17.12.2008 zemřela v Miláně na rakovinu. Nad jejím lůžkem visela fotka lomnického betléma.) 

 
I když je to spoustu let, co jsem se narodil v Brně, přesto bydlím u nás doma, pod kopcem Sýkoř. Naše rodina čítá spoustu dětí a hodnou mámu. Pracuji, a snad z toho mám radost. Ale jinak mám radost, když vychází sluníčko, mám radost, i když zapadá, mám radost, když potkávám lidi, mám radost, když se s nimi loučím. Mám radost z lidí a doufám, že možná mají oni radost naopak ze mě. Jo, abych nezapomněl, mám rád lidi a všechno stvoření. Víš, co je to radost?

Postavičce jsem dal jméno Jiřík, kterému je 12 let a chodí do 6. třídy ZŠ v Lomnici. Bydlím s mamkou Martinou, taťkou Jiřím, bratrem Davidem a sestrou Terezou v malé vesničce Brusná patřící k městysu Lomnice. V mém životě mi zatím dělá největší radost sport jako je florbal, fotbal, hokej, házená, basketbal a při špatném počasí hraní na počítači a poslouchání písniček na mobilu.


Jsem jedna z lidí a jmenuji se Kateřina. Je mi 11 let a pocházím z Brna. Mým současným bydlištěm jsou Strhaře. Moje rodina má 5 členů: mámu, tátu, 2 bráchy a mě. Chodím do Základní školy tady v Lomnici. Největší radost mi dělá, když máma s tátou mají dobrou náladu.


Jmenuji se Ludmila Girszewská a je mi 31 let. Narodila jsem se v Brně, kde jsem žila do svých 19 let. Nyní již 12 let trvale bydlím zde na Lomnici. Jsem vdaná a mám 2 syny. Moje povolání je kadeřnice a mám provozovnu na Lomnici. Mimo to vyučuji na Odborném učilišti mladé kadřnice. Mou největší radostí jsou moji synové, rodina a zahrádka. 

Jsem král. Jmenuji se Kašpar. Pocházím z Lomnice. Žiji v Lomnici. Moje rodina je šťastná. Moje zaměstnání je škola. V životě mi dělá největší radost mamka a taťka.


Jsem skoro 20letá studentka Klára z Lomnice. Doma jsem tam, kde bydlí má rodina, tudíž mám 3 domovy. Má rodina je moc prima, po mamce mám soucit a lásku, táta mě učí optimismu a sestra mě vede k důslednosti a pečlivosti. Mým čtvrtým domovem je příroda, která mě svou krásou vždy uklidní.


Jmenuji se Žanetka a je mi 6 let. Bydlím v Lomnici. Chodím do 1. třídy ZŠ. Ráda hraji hry, tancuju a kreslím. Ve škole mám ráda tělocvik a kreslení. Dále navštěvuji balet. Mám staršího bratra, který chodí do 7. třídy. Ještě se mnou bydlí mamka a babička. Největší radost mi dělá, když se mi něco povede a rodiče mě za to pochválí.
 

Jmenuji se Robin. Tedy mé skutečné jméno je jiné, ale mým oblíbeným hrdinou je Robin Hood, tak proto Robin. Je mi už 8 let a bydlím s rodiči a sourozenci na malé vesnici. Rád chodím do školy, protože máme hodnou paní učitelku. Občas fakt zlobím svou sestru, jenže to možná baví asi jenom mě a nikoho dalšího. Doma máme počítač, na kterém hraju počítačové hry. Kdybych mohl, tak od rána do večera. Ale baví mě i fotbal a i jiné hry s kamarády. Nejraději bych už zapaloval na adventní věnci všechny čtyři svíčky, aby Vánoce přišly co nejdřív. 


Jmenuji se Jindřiška, je mi 52 let. Pocházím z Vysočiny, žiji v Lomnici. Jsem vdaná, mám 2 dospělé děti a velkou rozvětvenou rodinu. Ve svém zaměstnání vedu tým lidí. Největší radost mám z pomoci druhým.


Jsem kluk, jmenuji se Filip. Je mi 9 let. Pocházím z Moravy a bydlím v malé vesničce Bělči. Do mé rodiny patří maminka, tatínek a bratr, který je o 4 roky starší než já. Mám také 2 babičky a 2 dědečky. Chodím do Základní školy v Lomnici a jsem žákem 4. třídy. Největší radost mi dělá moje rodina, která mě všechno naučí.


Jmenuji se Jana, je mi 61 let. Narodila jsem se v Lomnici a dosud zde žiji. Mám tři dcery a osm vnoučat. Celý život jsem pracovala jako účetní a dnes jsem již v důchodu. Největší radost mi dělá cvičení jógy, vnoučata a vycházky do přírody. 


Jmenuji se Marek, je mi 35 let, pocházím ze Šerkovic a bydlím na Lomnici. Mám ženu Elišku a 2 děti, Robina a Adélku. Jsem stolař a mou radostí je práce a prosperující zdravá rodina.


Jmenuji se Lucie, teprve nedávno jsem oslavila své první narozeniny. V lednu tohoto roku jsem byla v tomto kostelíku pokřtěna. Bydlím v Lomnici a máme velkou rodinu. Mám bratra a sestru. Největší radost mám, když se lidé kolem mě usmívají. Myslím, že i noci jsou rádi, když se usmívám já na ně.


Jmenuji se Karolína Marie. Je mi 5 let. Bydlím v Lomnici. Chodím do mateřské školy a jsem předškolačka. Ráda čtu a kreslím.


Postavička se jmenuje Petr. Je mi 8 let. Bydlím v Lomnici. Moje rodina je maminka, tatíněk, dědeček, babička a bratr. Žijeme všichni v jednom domě a je nám spolu dobře.

Chodím do školy v Lomnici. V první a druhé třídě jsem býval často nemocný. Učila mě hodná paní učitelka, která mi vždycky pomohla. I ve třetí třídě máme hodnou paní učitelku, zažijeme s ní spoustu srandy. Chodím do náboženství a do kroužků. Rád si hraji s auty, jezdím na kole, kreslím různé obrázky a povídám si s dědou. Mamka a taťka mně pomáhají s úlohami do školy. Brácha mně občas dovolí hrát na počítači hry. Teď se připravujeme doma na Vánoce. Minulou neděli jsme u oběda zapálili první svíčku na adventním věnečku. Začneme péci cukroví. Moc se na svátky těším.


Jsem babička Hana Marie Hedvika a je mi 60 let.

Narodila jsem se v Brně, kde jsem žila s rodiči až do svatby. Po svatbě jsme se s manželem přestěhovali na venkov a postupně vychovali 4 děti. Když se děti osamostatnily, odstěhovala jsem se do místního Penzionu.

A proč právě sem? Žila zde moje babička a já u ní trávila své dětství a mám zde kamarádky a známé.

Největší radost mi dělají vnoučata: Šimon, Anežka, Klárka, Karolínka a zanedlouho bude i páté.

Děti mají rády zvířátka, o která se starají se svými rodiči. Mají kočky, ovce, měli psa a slepice, které si poodnášela liška, když na jaře krmila mladé.

Jednou mi Anežka hlásí: 
"Babičko, máme nová zvízátka, ze nevís jaká?"
"No nevím."
"No psece fcelky!!!"
Od té doby mlsáme med.


Jmenuji se Anna, je mi 42 let, pocházím z Kroměříže a žiji v Brně.

Moje rodina je báječná, mám manžela, dceru a syna, pracuji jako dětská lékařka a největší radost mi udělá, když se na mě dětské oči usmějí, tak vím, že je vše v pořádku.


Jmenuji se Anežka, je mi 75 let a jsem z Osik, kde žiji s manželem. Oba jsme důchodci. Radost mi dělá, že mohu chodit na mši sv.


Je mi 24 let. Při narození mě moji rodiče pojmenovali Karel. Se jménem, které přechází z otce na syna, jsem zdědil také lásku ke stejnému řemeslu.

Z porodnice mě přivezli do Lomnice, kde naše rodina žije od roku 1958. Zde na mě čekaly dvě sestry, a tak jsem se stal nejhýčkanějším členem rodiny.

Odmala jsem se snažil pomáhat tatínkovi a dědečkovi ve stolařské dílně.

Jsem rád, že práce, která mě živí a baví, přináší radost ostatním lidem.


Jmenuji se Marie a jsem jako jedna z nás, úplně obyčejná žena se všemi špatnými i dobrými vlastnostmi.

A protože jsem spíš romantička, utíkám se ke knihám a k přírodě. Proto vám předkládám k přečtení a k zamyšlení brazilskou píseň:

Jenom Bůh může dát víru,
ale ty o ní můžeš dát svědectví.
Jenom Bůh může dát naději,
ale ty můžeš vlít důvěru svým bratrům.
Jenom Bůh může dát lásku,
ale ty můžeš naučit milovat.
Jenom Bůh může dát pokoj,
ale ty můžeš zasévat jednotu.
Jenom Bůh může dát sílu,
ale ty můžeš být oporou.
Jenom Bůh je cesta,
ale ty ji můžeš ukázat ostatním.
Jenom Bůh je světlo,
ale ty ho můžeš zapálit v lidských očích.
Jenom Bůh je život,
ale ty můžeš v ostatních vzkřísit touhu žít.
Jenom Bůh může udělat to, co se zdá nemožné,
ale ty můžeš udělat to, co je možné.
Jenom Bůh sám všechno stačí,
ale raději spoléhá na tebe.


Jmenuji se Kateřina, pocházím z Lomničky, manžela mám z Lomnice, kde také bydlím. Jsem na mateřské dovolené, s manželem Petrem máme dvě děti, které nám dělají velikou radost.