František: Boží slovo nás mění, strnulost nikoli
Třetí neděli v mezidobí věnovanou studiu Písma svatého sloužil papež ve vatikánské bazilice mši svatou, při níž nás vyzval, abychom objevili pravou tvář Otce, která nikdy není vzdálená a netečná, ale vždy je člověku nablízku. Během liturgie udělil službu lektorů a katechetů laikům z různých zemí.
Homilie papeže Františka z 23. ledna 2022
V prvním čtení a v evangeliu nacházíme dvě paralelní gesta: kněz Ezdráš drží v ruce knihu Božího zákona, otevírá ji a před celým lidem z ní čte; Ježíš v nazaretské synagoze otevírá svitek Písma svatého a přede všemi čte úryvek z proroka Izaiáše. Tyto dva výjevy nám sdělují zásadní skutečnost: středem života svatého Božího lidu a cesty víry nejsme my se svými slovy. V centru je Bůh se svým slovem.
Všechno začalo Božím slovem, které nám bylo dáno. V Kristu, svém věčném Slově, nás Otec "vyvolil před stvořením světa" (Ef 1,4). Svým slovem stvořil vesmír: "Promluvil a všechno bylo stvořeno" (Ž 33,9). Od pradávna k nám mluvil skrze proroky (srov. Žid 1,1) a nakonec, v plnosti času (srov. Gal 4,4), nám poslal své vlastní Slovo, jediného Syna. Proto Ježíš na konci čtení z Izajáše oznamuje něco, co v evangeliu nemá obdoby: "Dnes se naplnilo toto Písmo" (Lk 4,21). Bylo naplněno: Boží slovo už není slibem, ale stalo se skutečností. V Ježíši se stalo tělem. Mocí Ducha svatého přišel přebývat mezi nás a chce v nás přebývat, aby naplnil naše očekávání a uzdravil naše rány.
Bratři a sestry, upřeme svůj pohled na Ježíše jako lidé v nazaretské synagoze (srov. v. 20) - dívali se na něj, byl jedním z nich: Jaké novinky? Co udělá, ten, o němž se tolik mluví? - a my vítáme jeho slovo. Zprostředkujme si dnes dva vzájemně propojené aspekty: Slovo zjevuje Boha a Slovo nás vede k člověku. Je středem: zjevuje Boha a vede nás k člověku.
Především Slovo zjevuje Boha. Ježíš na začátku svého poslání v komentáři k tomuto konkrétnímu úryvku z proroka Izaiáše oznamuje konkrétní volbu: přišel, aby osvobodil chudé a utlačované (srov. v. 18). Tak nám právě prostřednictvím Písma odhaluje tvář Boha, který se stará o naši chudobu a který má na srdci náš osud. Není to nějaký vládce sedící na nebesích – ten ošklivý obraz Boha, ne, tak to není – ale Otec, který doprovází naše kroky. Není chladným, odtažitým a netečným pozorovatelem, "matematickým" Bohem, ale je Bohem s námi, který se vášnivě zajímá o naše životy a zapojuje se do nich tak, že pláče naše slzy. Není to neutrální a lhostejný Bůh, ale Duch milující člověka, který nás brání, radí nám, staví se za nás, dává v sázku sám sebe a dělá kompromisy s naší bolestí. Je tam vždy přítomen. To je "dobrá zpráva" (v. 18), kterou Ježíš hlásá před užaslým pohledem všech: Bůh je blízko a chce se o mě, o tebe a o všechny postarat. A to je Boží vlastnost: blízkost. On sám se takto definuje; v Deuteronomiu říká lidu: "Který národ má své bohy blízko sebe, jako jsem já blízko vás?" (srov. Dt 4,7). Blízký Bůh tě chce svou soucitnou a laskavou blízkostí zbavit břemen, která tě drtí, chce zahřát chlad tvé zimy, chce prozářit tvé temné dny, chce podpořit tvé nejisté kroky. A činí tak svým slovem, kterým k vám promlouvá, aby v popelu vašich obav znovu zažehl naději, aby vás přiměl najít radost v labyrintech vašeho smutku, aby nadějí naplnil hořkost vaší osamělosti. Nutí tě jít, ale ne do labyrintu: nutí tě jít po cestě, abys ho každý den více nacházel.
Bratři a sestry, ptejme se sami sebe: nosíme v srdci tento osvobozující obraz Boha, Boha bližního, Boha soucitného, Boha vlídného? Nebo ho považujeme za přísného soudce, za přísného celníka našich životů? Je naše víra vírou, která vytváří naději a radost, nebo – zajímalo by mě, mezi námi – je stále zatížena strachem. Je stále vírou ve strachu? Jakou Boží tvář hlásáme v církvi? Spasitele, který osvobozuje a uzdravuje, nebo Boha strachu, který drtí pod tíhou viny? Aby nás Ježíš obrátil k pravému Bohu, ukazuje nám, kde máme začít: u Slova. Slovo, které nám vypráví příběh o Boží lásce k nám, nás osvobozuje od obav a předsudků o Bohu, které hasí radost z víry. Slovo boří falešné modly, demaskuje naše projekce, ničí příliš lidské představy o Bohu a přivádí nás zpět k jeho pravé tváři, k jeho milosrdenství. Boží slovo živí a obnovuje víru: vraťme ho do středu modlitby a duchovního života! Středem je Slovo, které nám zjevuje, jaký je Bůh. Slovo, které nás přibližuje k Bohu.
A nyní druhý aspekt: Slovo nás přivádí k člověku. Přivádí nás k Bohu a přivádí nás k člověku. Právě když objevíme, že Bůh je soucitná láska, překonáme pokušení uzavřít se do posvátné religiozity, která se omezuje na vnější uctívání, které se nedotýká života a neproměňuje ho. To je modlářství. Skryté modlářství, rafinované modlářství, ale je to modlářství. Slovo nás vyvádí z nás samých, abychom se vydali vstříc svým bratrům a sestrám jen mírnou silou osvobozující Boží lásky. V nazaretské synagoze nám Ježíš zjevuje právě toto: je poslán, aby se setkal s chudými – což jsme my všichni – a osvobodil je. Nepřišel rozdat seznam pravidel nebo vykonat nějaký náboženský obřad, ale vydal se na cesty světa, aby se setkal se zraněným lidstvem, aby pohladil tváře poznamenané utrpením, aby uzdravil zlomená srdce, aby nás osvobodil od řetězů, které vězní naše duše. Tímto způsobem nám odhaluje, jaká bohoslužba je Bohu nejmilejší: péče o bližního. A k tomu se musíme vrátit. Když se v církvi objevují pokušení k rigiditě, což je zvrácenost, a lidé se domnívají, že najít Boha znamená stát se přísnějším, s více pravidly, správnými věcmi, jasnými věcmi... Tak to není. Když uvidíme náznaky této rigidity, hned si řekněme: to je modla, to není Bůh. Náš Bůh takový není.
Sestry a bratři, Boží slovo nás mění. Rigidita nás nemění, ta nás uzavírá. Boží slovo nás mění. A to tak, že proniká duší jako meč (srov. Žid 4,12). Protože jestliže nás na jedné straně utěšuje a odhaluje nám Boží tvář, na druhé straně nás provokuje a rozechvívá, vrací nás k našim paradoxům. Uvádí nás do krize. Nedává nám to klid, pokud je cenou za tento klid svět zmítaný nespravedlností a hladem, kde na to vždy doplatí ti nejslabší. Vždycky na to doplatí ti nejslabší. Slovo vrhá do krize ta naše ospravedlnění, která činí to, co se nedaří, vždy závislým na něčem jiném a na druhých. Jak bolestné je vidět naše bratry a sestry umírat na moři, protože jim není dovoleno vystoupit z lodi! A někteří to dělají ve jménu Boha. Boží slovo nás vyzývá, abychom vyšli ven, abychom se neschovávali za složitost problémů, za "nemůžeme nic dělat", "je to jejich problém", "je to jeho problém", nebo za "co s tím mohu dělat já?", či "nechme je tam". Vybízí nás k jednání, abychom spojili bohoslužbu a péči o člověka. Protože Písmo svaté nám nebylo dáno proto, abychom se bavili, abychom se hýčkali v andělské spiritualitě, ale abychom vyšli vstříc druhým a přiblížili se jejich ranám. Mluvil jsem o rigiditě, o novodobém pelagianismu, který je jedním z pokušení církve. A toto druhé pokušení, hledat andělskou spiritualitu, je dalším pokušením dneška: gnostická duchovní hnutí, gnosticismus, který vám nabízí Boží slovo, jež vás uvádí "na oběžnou dráhu" ale nedovoluje vám dotknout se reality. Slovo, které se stalo tělem (srov. J 1,14), se chce stát tělem v nás. Neodvádí nás od života, ale uvádí nás do života, do každodenních situací, do naslouchání utrpení našich bratří a sester, křiku chudých, násilí a nespravedlnosti, které zraňují společnost a planetu, abychom nebyli lhostejnými křesťany, ale aktivními, tvůrčími křesťany, prorockými křesťany.
"Dnes," říká Ježíš, "se naplnilo toto Písmo" (Lk 4,21). Slovo se chce stát tělem dnes, v době, ve které žijeme, ne v ideální budoucnosti. Francouzská mystička minulého století, která se rozhodla žít evangelium na periferii, napsala, že slovo Páně není "mrtvá litera: je to duch a život. [...] Ozvěnu, kterou od nás Pánovo slovo vyžaduje, je náš 'dnešek': okolnosti našeho každodenního života a potřeby našich bližních". (M. DELBRÊL, La gioia di credere, Gribaudi, Milán 1994, 258). Ptejme se tedy sami sebe: chceme napodobovat Ježíše, stát se služebníky osvobození a útěchy pro druhé, uvádět Slovo do praxe? Jsme církev poslušná Slova? Církev, která naslouchá druhým, která je odhodlána natahovat ruku, aby pozvedla naše bratry a sestry z toho, co je utlačuje, aby rozvázala uzly strachu, aby osvobodila ty nejkřehčí z vězení chudoby, z vnitřní únavy a ze smutku, který uhasíná život? Chceme to?
Při této slavnosti jsou někteří naši bratři a sestry ustanoveni jako lektoři a katecheté. Jsou povoláni k důležitému úkolu sloužit Ježíšovu evangeliu, hlásat ho, aby se jeho útěcha, radost a osvobození dostaly ke všem. To je také posláním každého z nás: být věrohodnými hlasateli, proroky Slova ve světě. Buďme proto zapálení pro Písmo svaté, nechme se pohltit slovem, které nám zjevuje Boží novost a vede nás k neúnavné lásce k druhým. Vraťme Boží slovo do centra pastorační práce a života církve! Tak se osvobodíme od všeho strnulého pelagianismu, od veškeré rigidity a zbavíme se iluze spiritualit, které vás staví "na oběžnou dráhu", aniž bychom se starali o své bratry a sestry. Vraťme Boží slovo do středu pastorační činnosti a života církve. Naslouchejme mu, modleme se nad ním, uvádějme ho do praxe.
